Titul zazdili rozhodčí

před

Mise Řecko započata v 5:00 budíčkem, standartně nestíhám a vyzvedávám Míšu o čtvrt hodiny později. Na letiště příjíždíme včas. Tam jsme zjistili, že nám pan organizátor objednal letenky bez zavazadel, takže doplatit. A to už je pro mě signál, bacha, dej pozor! Tohle nezačíná dobře. No přijdeme bránou a už na nás troubí rozhlas, že budeme mít třicet minut zpoždění. V Amsterdamu, přes který nepochopitelně letíme máme jen hodinu na přestup. Asi nám to chtěl organizátor udělat co nejpříjemnější. V letadle už je to na pohodu, sedíme u exitu, takže pro nohy balzám. Nakluše letuška a ptá se jestli umím anglicky, chci mít klid, tak říkám, že ne. V tom vidím, že podle předpisů tam asi nikdo bez angličtiny sedět nesmí, opravuji prohlášení na umím trochu. Pozdě. Navíc jsem to slyšel už několikrát. No nic, pochoduji místo 80ti letý babky na její “prostorný” místo, kde mě po hodině chcípají nohy a záda. Babka kluše na moje místo, aby při krizi otevírala dveře, podle mě při první turbulenci bude mít infarkt, ale předpis je předpis. No co už, hodinku a půl už to vydržím. V tu chvíli slyším, jak se vypíná motor letadla. Myslíme si, že čekáme na lepší počasí, zhruba po hodině nám letuška řekne, že je závada na letadle a čeká se na letadlového inženýra. Po dvou hodinách se letadlo hne, ale neletíme, 20 minut ho čistí od sněhu nějaký stroj na páru. To už ležím poblitej pod sedadlem :D. Samozřejmě let z Amsterdamu do Athén uletěl. A nic už neletí.  Druhý den nám to letí ve 12:00 a let trvá tři hodiny, takže z letadla nás vezou rovnou do haly.

Tady je ukrutný zmatek, nikdo nám nechce dát šatnu, nebo spíš jsou jen neschopný. Nasraná Míša si ji vydupe. Je tam zima, ale aspoň jsme tam samy a máme klid. Na řadu máme jít ve 21:00. Není program ani info, takže chytře sledujeme, kdy se začíná rozcvičovat soupeřka. V kolik si myslíte, že jsme šli na řadu? V 00:12 jdeme na nástup, no pardon, ale splést se o třiačtvrt hodiny v nástupu? To asi ne, že. To jsem ještě neřekl, že 14 dní před galou si nechala dát backkick a bylo vymalováno, rehabilitace kriosauny, řešení zrušení zápasu, injekce na bolest a podobný parády. Od té doby ani jeden trénink a jediný důvod, proč jsme tam jeli zraněný, byl fakt, že jsme zrušili už Sandru pro zranění a nechtěli jsme udělat špatné jméno promotérům a hlavně ČR.

No nic, už jsme v ringu a posloucháme hrdě naši českou hymnu. Taktické úkoly jsou jasně dány, první kolo koukneme co má v repertoáru, a pak začneme vnucovat naši hru. Řecká hvězda už v držení světový pás má, ale nic extra mi nepřijde. Posílám pokyn začít tlačit. To se daří, od druhého kola máme střed ringu. Už v tohle kole máme navrch, ale Míše říkám, že kolo je soupeřky. Čumí na mě blbě a já říkám, jsi venku tohle nebude stačit. Třetí, čtvrtý i pátý kolo jasně v naší režii. Začínáme, končíme kombinace, lámeme soupeřku pod sebe. Ve čtvrtým kole kolínko vyfoukne Řekyni a do konce kola se už jen brání. Po 5ti kolech jasná výhra pro nás, ale počítání nebylo, takže Míšu připravuji na to, že jsme venku, ale sám v sobě si říkám, že to by byl přehnaný ořez, že to snad ani už nejde. No a ono jde. Zas mě kluci posunuli v Řecku. Po celý zápas bylo hrobové ticho, protože diváci neměli čemu fandit na řecké straně. Za to po zápase se diváci rozjeli, vypískali domácí hvězdu a Míšu v potlesku a bouřlivém aplausu doprovodili do šaten, trvalo to tak dlouho, že jsem dokonce i kousek natočil na mobil. Celý to byla jedna velká sračka pro slečnu z Řecka. A to já jsem jeden z těch co říká, že když je remíza pás má zůstat doma. Tohle mělo k remíze, ale tak daleko, jako to máme my letadlem domů. Tenhle zápas mi ukázal, že Míša si svůj pás ještě vyhraje. Ukázal nám cestu tréninků a mě ukázal, že ji mám stále co naučit. Už jsem chvili ztrácel naději. Nicméně musím za sebe říct, že už jsem z tohoto sportu neměl opravdovou radost dlouho. Nejhorší na tom je, že už jsem tak rezignoval na tyhle věci, že už se ani nevztekám. Dřív bych to tam rozsekal na srač.., řval, nadával, vyhrožoval rozhodčím, že je zabiju a teď jen mávnu rukou. Říkám si, jestli jsem tak nad věcí, nebo jsem už jsem jen taková loutka téhle velké byznys hry. Dospěl jsem nebo rezignoval? Jsem to ještě já? Ať tak, či onak, chuť a sil ubývá světelnou rychlostí. Chtěl bych se vrátit do doby, kdy to byl ještě sport a zábava. Míše gratuluji, má ode mně titul psychický hrdina a udělám vše pro odvetu, aby měla možnost si vyhrát ten ukradený titul zpět.

Takže pánové a dámy, vy co ji máte rádi a máte finanční možnosti, můžete se předvést. Titulový zápas vyjde tak na 50 tisíc cca. Jako největší úspěch budu brát, když přistanu v Praze.